Tichá žena aneb moje cesta k sebevědomí

Tichá žena aneb moje cesta k sebevědomí

Jako malá jsem se doma vždycky ráda předváděla. Ráda jsem nahlas četla, zpívala, sdílela svoje myšlenky, výtvory, hrála si na módní přehlídky… a vymýšlela ptákoviny, do kterých jsem zapojovala všechny okolo.

Pamatuju si třeba, jak jsem ve školce vytvořila svůj vlastní „kroužek“, kde jsem svým kamarádkám dávala otázky a ptala se, jak by se zachovaly v určitých situacích (třeba, když za nimi běží medvěd). Prostě organizátor a psycholog v jednom. Už od malička.

Na základce jsem pro změnu založila třídní časopis. Zpívala jsem ve školní superstar. Na recitační soutěž jsem vyrazila s vlastní básničkou…

No a o to větší vnitřní tlak jsem cítila, když jsem v sobě tohle všechno začala potlačovat. Kdy jsem si na čelo přilepila nálepku „tichá“ a nechala svůj život řídit hlasy okolí.

Pořád pátrám po tom, kde nastal ten zlom. Kdy se můj vnitřní kontrolór začal čím dál víc ujímat vedení.

⭐️ Kdy jsem upřednostnila to, že se neztrapním, před volným vyjádřením sebe sama.

⭐️ Kdy jsem se uzavřela sama do sebe a začala víc času trávit ve své hlavě, než v reálném světě.

⭐️ Kdy jsem se začala bát mluvit o tom, co cítím, co si přeju a co mám ráda, abych se mi náhodou někdo nevysmál.

⭐️ Kdy jsem se začala neustále srovnávat se všema okolo a začala mít pocit, že nejsem dost dobrá.

⭐️ Kdy jsem začala pořád víc a víc podléhat kritice a naslouchat hlasům okolí víc, než sama sobě.

Doteď si pamatuju školní kurz, kdy jsme si při jedné aktivitě navzájem na papíry psali, jak ostatní vnímáme. Ať by mi kdokoliv napsat cokoliv, nemrzelo by mě to tolik, jako tři slova, která se na mém papíře mezi ostatními objevila:

„milá, tichá dívka“

Nechtěla jsem být tichá.

Nechtěla jsem, aby se kolem mě chodilo jako kolem malovaného vajíčka, jako bych se měla každou chvíli rozsypat. Nechtěla jsem sedět jak zařezená při jakékoliv skupinové aktivitě. Chtěla jsem být sama sebou. Jenže kontrolór už byl za kormidlem. Strach z odmítnutí a výsměchu byl silnější, než potřeba sebevyjádření. A já už ani nevěděla, kdo vlastně doopravdy jsem.

Střípky z mojí cesty k sebevědomí

Věřím, že každý máme nějaké své životní téma, které si táhneme, a abychom ho vyřešili, musíme si občas projít spoustou nepříjemných situací. Jedno z mých velkých témat vždycky bylo sebevyjádření a sebevědomí. Svobodné, volné vyjádření emocí a názorů, ale také sebevyjádření pohybem, zpěvem, uměním, prací, kterou miluju. Bez ohledu na reakce okolí. Bez ohledu na to, jestli se to někomu bude líbit nebo ne – ale prostě jen proto, že to tak cítím.

Nemusím být extrovert, abych byla sebevědomá

Roky jsem obdivovala kamarádky, které byly vždycky centrem pozornosti, s každým se dokázaly začít bavit a dělaly ze sebe před ostatními klauna. Až časem mi došlo, že jsem nikdy taková uvnitř nebyla a ani být nechtěla.

Přijala jsem sama v sobě, že mě velké skupiny lidí často unavují. Že nemám potřebu chodit na velké párty, ale že radši zasednu s dobrým kamarádem k misce čaje a hodiny budu mluvit o cestování, józe, politice a meditaci. Že nechci vést small-talk s každým na potkání a mít desítky „známých“, ale že je pro mě daleko důležitější malý okruh lidí, kterým se můžu otevřít.

A taky, že opravdu hodně času ráda trávím sama jen se svýma myšlenkama.

Právě díky tomu, že jsem se odjakživa šťourala ve své hlavě, analyzovala svoje emoce a spoustu času trávila psaní deníku… jsem toho o sobě spoustu zjistila. Přepsala si v hlavě hromadu vzorců, které jsem si táhla z rodiny, ujasnila si, kdo vlastně jsem a co od života JÁ SAMA CHCI.

VNITŘNÍ KONTROLÓR

Ať už v životě děláme nebo říkáme cokoliv, vždycky se uvnitř nás o slovo hlásí dvě části – naše duše a naše ego.  Naše duše chce, abychom si hráli, užívali si, experimentovali, byli sami sebou a říkali a dělali věci tak, jak je cítíme.

Ego nemá rádo nebezpečí a risk, drží se zkostnatělých pravidel a zásobuje nás všemožnými strachy. Nutí nás podřídit se očekávání okolí, jít tou nejbezpečnější cestou (i když to znamená zůstat roky ve stereotypní ubíjející práci nebo vztahu, který nás dávno  nenaplňuje) a za žádnou cenu nevyčuhovat.

Pokud posloucháme svoje ego (= vnitřního kritika, kontrolóra) …

  • neustále řešíme, co si o nás lidi budou myslet
  • pořád se strachujeme, jestli nebudeme za blbce
  • srovnáváme se se všemi okolo a snažíme se ze všech sil zapadnout
  • pochybujeme, jestli toho už dost umíme, víme, jestli jsme „už dost“
  • neustále hledáme venku ujištění, že za něco stojíme (a když namísto něj přijde kritika, naprosto nás rozháže)

Moje ego mě vedlo ve spoooustě situací a zaplavovaly mi hlavu neustále myšlenkou „Nedělej to, budeš trapná“. Ať už jsem měla chuť nějakému svému idolovi říct, co k němu cítím nebo jsem chtěla na koncertě zvednout ruku a začít skákat.

Pamatuju si, když jsem poprvé vešla na lekci Oshovy meditace a v prvních minutách úvodu jsem se měla chuť otočit a utíkat pryč. Když totiž lektor řekl, že při meditaci máme křičet, dupat, skákat a mluvit k sobě nesmyslnou řečí, kontrolór to chtěl hned zabalit. Ale já jsem zůstala. A právě skrz aktivní meditace a spontánní tanec jsem se naučila volně sebevyjadřovat i skrz svoje tělo.

„Tetris taught me that when you try to fit in, you’ll disappear.“

– RKG

Zapadnout nebo sounáležet?

Spoustu času jsem minulosti trávila v partě, kde jsme byly každá z úplně jiného těsta. Měly jsme úplně jiný pohled na svět, jiné životní cíle, jiný životní styl, jiné názory. A protože jsem si často připadala jako úplný mimoň, hodně věcí jsem si radši nechávala pro sebe. 

Což je ironie, protože právě díky tomu jsem ty „správné lidi“ k sobě ani nemohla přitáhnout. Vždyť on nikdo neviděl, jaká doopravdy jsem. Jak bych kolem sebe mohla mít lidi na stejné vlně, když jsem se sama vezla na „cizí“ vlně, na které jsem potlačovala sama sebe? 

Snažila jsem se ze všech sil zapadnout a zapomínala na to, že právě moje výjimečnosti i divnosti ke mě můžou přitáhnout lidi, před kterými si nebudu muset na nic hrát a budu moct být naplno sama sebou.

Skok po hlavě

Spoustu věcí jsem si zpracovala ve své hlavě skrz psaní a povídání (ať už s kamarádkou, s mamkou nebo se svou koučkou) a v těle skrz aktivní meditace a intuitivní pohyb. Ale poslední střípek, který chyběl, bylo ukázat svým strachům pěkně vztyčený prostředníček, pořádně na ně zařvat a pustit se proti nim.

To pro mě v praxi znamenalo, že jsem já, která jsem měla problém zvednout telefon a objednat si pizzu, začala natáčet své online lekce meditací a začala vést individuální konzultace. Já, která jsem měla strach nahlas zpívat i opilá u táboráku, jsem začala nahrávat mantry a naživo zpívat během online relaxačních večerů. Já, která jsem na základce předstírala bolest břicha, abych nemusela tancovat mazurku (aby se mi někdo nesmál jaké jsem dřevo), jsem začala ostatní lidi učit, jak uvolnit své emoce skrz tanec a třes.

Poslední roky byly fakt jízda. A i když se moje ego pořád rádo (a pěkně často) ozývá, čím dál víc ho vědomě posílám do háje. A neskutečně mě baví a naplňuje, že v tom můžu podporovat i další ženy.

Třeba zrovna tebe, co čteš tento článek a možná jsi zrovna na podobné cestě.

Možná zrovna hledáš sama sebe, možná váháš, jestli jsi dost dobrá, abys mohla dosáhnout svých cílů. Možná hodně řešíš, co si o tobě řeknou lidi okolo a chtěla bys začít víc poslouchat sama sebe. Možná potřebuješ podpořit svou sebedůvěru a víc si stát za tím, co cítíš, říkáš a děláš.

Pokud se na po téhle cestě nechceš drkotat českýma drahama, ale chceš radši nasednout do klimatizovanýho letadla, jsem tu pro tebe.

Adéla

JOURNALOVE: Napiš si scénář svého života

4týdenní kurz pro sebevědomí & autentický život

⭐️ přestaň řešit „co si řeknou lidi“a začni žít sama podle sebe

⭐️ podpoř své sebevědomí a nehledej dál ujištění o své hodnotě někde venku 

⭐️ bez strachu vyjadřuj svoje myšlenky, názory a emoce

⭐️ stůj si za tím, co cítíš, říkáš a děláš a nenech se ovládat svými bloky

Přestaň být tichá. Buď sama sebou.

1 komentář

Upřímně jsem od článku čekal něco trochu jiného. Ale to bude asi tím, že se na věci dívám z trochu jiného úhlu a mám jiné životní zkušenosti. Jako dítě jsem tichý a samotářský, stranil jsem se kontaktu s druhými a chtěl jsem poznávat svět. Okolí ani rodině se to nelíbilo, očekávali, že budu průbojný a místo učení si budu užívat dětství, mít stovky přátel a současně budu nejlepší ze všech. Nikdy jsem se nebál říct nahlas svůj názor, naopak říkal jsem ho často a taky jsem na to neustále doplácel. Podobně jako na to, že jsem byl čestný a držel jsem vždy své slovo. S nátlakem okolí ohledně průbojnosti a společenskosti jsem se setkával i později v dospělosti, zejména v zaměstnání a hodně mě to drtilo. Zůstával jsem svůj, protože jsem jiný být nedokázal a bylo mi jedno, co si o mně kdo myslí, protože ať jsem udělal cokoli, byl jsem stejně vždycky ten nejhorší. Jediné co mi pomohlo, bylo opustit Česko a emigrovat daleko pryč, kde mají lidé zcela odlišnou mentalitu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *