fbpx

S Italem v karanténě

S Italem v karanténě

Příběh, kterej nevymyslíš…

Den po tom, co jsem se vrátila z Argentiny (kam jsem jela navštívit svého Itala, který tam přes zimu pracuje),  jsem si zabookovala letenku do Milána, abych ho překvapila na letišti po příletu. Už jsem se viděla, jak se den před tím dopravím k jeho mámě a společně s překladačem strávíme cringe večer samy spolu.

Přítelův přílet byl naplánovaný na 12. března. Je vám na tom datu něco povědomého? Nejspíš to bude proto, že ho stále vidíme na papírech, nalepených na restauracích a některých obchodech “Z nařízení vlády od 12. března zavřeno na neurčito.”

Jo, byl to přesně ten den, kdy byl v Česku vyhlášený nouzový stav.

Smějou se ti, že hysterčíš

Když se začaly množit zprávy o tom, jak Itálie koronavirus úplně nezvládá, první vlna paniky přišla od babičky s dědou. “My ti jako nechcem radit, ale zvaž to…” “Joo, Ježiš, jasně, když to bude vážný, nikam nepoletím,” koulela jsem očima.

Jenže datum se blížilo a čísla rostla. A to pekelně rychle. Zatímco my jsme s mamkou v poslední “předkoronavirovou” sobotu (7. 3.) v přeplněném S-Klubu dělaly kruh s Kapitánem Demem, táta byl s partou na cestě na hory. Do Itálie.

V úterý telefon od mamky, že ve zprávách viděla, že v Jižním Tyrolsku budou zavírat vleky. A jak to teda vypadá… “Chlapi se ti tu smějou, že hysterčíš. Nic se zavírat nebude”, mávl nad tím rukou taťka a druhé ráno už se sbalenými kufry a nabalenými auty s nevypitým pivem mířila celá grupa směr domácí česká karanténa. 

Úterý, 10. března

(Btw, znáte pořad minuty před katastrofou? Mám divný deja entendu)

Z pár nakažených bylo v Itálii najednou přes tisíc za jediný den a Miláno se stalo epicentrem. Opatření se ale začala rozjíždět i v Česku: Akce nad 100 lidí. Akce nad 10 lidí. Základky, střední, restaurace, posilovny, univerzity …

Moje letenka byla stornovaná a přítelovo dilema, co dělat, se vyřešilo samo, když Iberia zrušila veškeré lety do Itálie. A tak R. Madridu pokračoval přímo do Prahy.

ČTVRTEK, 12. BŘEZNA.

Ráno jsem u pečení listového těsta do pozadí zapla online přednášku na Zoomu, pobalila se saky paky a vyrazila na vlak. Přítelovo letadlo mělo přistát ve 14:30.

“Nouzový stav vyhlášen,” píše mi kámoš, když dorážím na letiště.

“Vláda od 12. března od 18:00 hodin zakazuje divadelní, hudební, filmová a….. přesahující ve stejný čas 10 osob, a to do odvolání. Omezila také VSTUP DO ČESKÉ REPUBLIKY PRO CIZINCE a zakázala českým občanům vstupovat do rizikových zemí.”

Ty vole. 

Nejistě přešlapuju v hale pražského letiště a čekám, až na tabuli s přílety blikne, že byl let zrušen.

O půl hodiny R., ověnčený zavazadly, vyjíždí do Arrivals zóny. 

S Italem v karanténě

Vzhledem k tomu, že se běžně vidíme na pár dní za měsíc, strávit spolu nějaký čas v karanténě znělo jako fajn věc. A zároveň obrovská challenge.

Prvních pár dní bylo v plánu, že R. zůstane týden nebo dva a potom odjede zpátky do Itálie (s rodinou se neviděl od konce listopadu.)… Některé věci si ale člověk prostě nenaplánuje. A tak už koukáme na Netflix, chodíme na zarouškované procházky a hrajem člověče nezlob se skoro dva měsíce.

Obzvlášť na začátku to u nás vypadalo trochu jako v call centru. A to dost mezinárodním. Táta byl v karanténě na “chatě”, mamka s bráchou v Prostějově, my v Olomouci, Riccardova máma v Miláně a sestra se španělským přítelem v Madridu.

Narozdíl od lidí, kteří nemají v karanténě do čeho píchnout, mám ale paradoxně víc práce, než kdykoliv předtím. Což se úplně neslučuje s tím, že je spolu v maličké garsonce jedno ranní ptáče a jedna noční sova.

Můj ranní blok kreativní práce a R. večerní koukání na videa se tak přesunul do naší improvizované “kanceláře” – což znamená nachystat bolster, flašku s vodou, nabíječku… a svalit se do předsíně mezi kufry. 

Další sranda nastala během univerzitních přednášek:

“Adélko, nechceš si to nádobí umýt až potom?”, slyším na druhé straně drátu a vrhám vražedný pohled na přítele, který se výjimečně ujal poobědového uklízení.

Při hodině ekoturismu jsem pro změnu udělala já fatální chybu a zapojila bluetooth sluchátka, která si občas tak trochu žijí vlastním životem. Přítel se zrovna ten den rozhodl, že namísto svého “basico” stravování (oběd tvoří zásadně těstoviny s pestem, těstoviny s olejem nebo rýže s tuňákem), rozhodl vařit. Jenže měl zrovna chuť na něco, co jedli jako malí a potřeboval přesné instrukce k rodinné variantě receptu. A tak na whatsappu rozjel kuchařskou hodinu s mamkou a sestrou a jejich hlučným, lehce cikánským stylem, po sobě hulákali přes půlku místnosti. 

Problém byl v tom, že moje sluchátka si rozhodla dát pauzu a přepla tak mikrofon i reprák na vnitřní počítačový hardware… Zoom asi viděl možnost si taky dát oraz a zasekl se. Což znamenalo, že zatímco celá moje třída si vyslechla italskou chvilku vaření, já neslyšela z druhé strany ani slovo. A nemohla jsem mikrofon umlčet.

U kolika online přednášek začal R. kýchat, zrovna když jsem byla na řadě se čtením indonéského dialogu a u kolika polo-pracovních a videocallů za mnou proběhl v trenclích nebo mi za zády začal šustit s pytlem sušenek, už ani nepočítám.

Po počáteční ponorce první týden (kdy jsme hledali, jak se přes ambasádu dostat zpátky do Milána) a pár dalších krizovkách jsme se ale nakonec sladili a karanténu zvládli až překvapivě dobře. Co to znamená? No, ne že by na nás občas sousedi nebušili, když jsme po sobě zrovna řvali a ne že bychom občas nespali každý namáčknutý na okraj své strany postele s kakabusím výrazem. Ty dobrý chvilky ale bezpochyb převažovaly. Ty chvilky, o kterých přes všechna opatření, zákazy a nebezpečí, které kolem číhá, budem moct ve stáří do aleluja vyprávět.

1 komentář

Musím říct, že u nás (s Italem v brněnské karanténě) se taky neustále volalo. Na denním pořádku bylo několik videohovorů – s rodiči, s kamarády, podvečerní aperitivo s dalšími kamarády a pak zase s rodiči. A tak stále dokola. A puzzle jsme si taky pořídili! 😀 Právě na ten účel, nějak zabít čas. Nezabili jsme se, takže je to asi docela úspěch ale narozdíl od vás spolu už nějakou dobu bydlíme, takže víme, kdy se tomu druhému raději vyhnout. Každopádně jsem ráda, že jsme karanténu už strávili v 1+1 a ne v garsonce, kde jsme bydleli předtím…. 😀 Zdraví tě Míša z Itálie v Brně

Napsat komentář: Míša z Itálie v Brně Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *