fbpx

Proč jsem musela ztloustnout

Proč jsem musela ztloustnout

Vztah k vlastnímu tělu. Téma, o kterém jsem nikdy skoro s nikým nemluvila. A které tu cítím potřebu nakousnout. 

Na základce jsem rychle vyrostla, byla samá ruka samá noha a od třetí třídy nosila brýle. Získala jsem oslovení „žirafa“ a možná i v souvislosti jsem s tím jsem si od té doby připadala, že všude divně trčím. Puberta udělala svoje – do podprdy jsem výplň nezískala, ale zas v zadu mi bylo docela naděleno. Což mě netrápilo až do chvíle, než jsem jednou s kamarádkama na nákupech lezla z kabinky a zděšeně zjistila, že se nevsoukám do džín o číslo větší, než si zkoušely kamarádky (kalhoty, které jsem nezapnula byly prosím pěkně velikost 36).

Najednou přišel zlom a já se rozhodla pro změnu. Začala jsem se zajímat o co jím. Začala jsem cvičit podle Youtube videí a každý den, kdy jsem necvičila, jsem cítila výčitky. Nikdy jsem nepočítala kalorie, nikdy se výrazně neomezovala… ale časté dortíky z kamarádkama už mě občas znervózňovaly. Doteď si pamatuju, jak jsme s partou na Silvestra nakoupily hromadu sladkostí, chipsů a podobných blbin a kamarádka si dělala srandu, že bychom se měly zvážit před a po. I když jsem nic v tu chvíli neřekla, v hlavě už mi šrotovalo „Cože? To se fakt může stát? Já se nechci oddálit od svého cíle!“

Střídaly se u mě chvilky, kdy jsem byla plná energie, nadšená z toho, jak se posouvám, že dělám něco dobrého pro své tělo i pro svou hlavu… a chvilky, kdy jsem cítila, jak se cvičením spíš trestám, než abych si ho užívala. Cassey Ho z YT kanálu Blogilates jsem měla poslat do p*dele, namísto toho, aby mě její komentáře motivovaly k větším výskokům a hlubším dřepům.

Až to ke konci gymplu došlo do bodu, kdy jsem ztratila motivaci úplně. Většinu času totiž vycházela pouze zvenku – což je jaksi dlouhodobě neudržitelné. Moje depkoidní stavy v té době nakonec dospěly k tomu, že jsem během roku a půl přibrala asi 10 kilo (což na mě zas tolik vidět nebylo, ale já to sakra cítila), začala jsem po večerech jíst nesmysly, ztratila jsem chuť cvičit… 

Když nejsme spokojení sami se sebou, nejsme spojení se svým tělem, se svým středem, nejsme si jistí sami sebou… snadno nás ovlivní i jakékoliv komentáře zvenčí. Úroveň mé sebelásky během let školy padala stále dolů a dolů a komentáře přicházely. Nejčastěji „dobře míněná“ doporučení, ať už jsem v té době dělala cokoliv.

Mám velký zadek, jsem moc hubená, nic nejím, moc to přeháním, takhle mi to sluší, měla bych přibrat…

K tomu všemu se během puberty přidalo akné, které mě s přestávkami provází dodnes. Z pocitu, že vyčuhuju se stala touha se schovat. Být neviditelná. 

Stejně mi nikdo nerozumí. Jsem jiná, divná. Radši budu sama. 

Najednou přede mnou byly dvě možné cesty – ještě víc se od sebe vzdalovat, podlehnout tomu, nechat sebou cloumat v závislosti na každé blbé připomínce (nebo ještě spíš mému očekávání o tom, co si o mě ostatní myslí), … nebo změnit směr a začít se sama k sobě vracet. Jít dovnitř. Začít se starat o svoje tělo, vnímat jeho potřeby, naslouchat jeho signálům. 

Naučit se oceňovat své tělo za všechno, co dokáže. Naučit se vnímat sama sebe jako atraktivní, hezkou, sexy! (bože, přiznat si svou přitažlivost je s podkopanou sebeláskou pořádný oříšek)… 

Skrz jógu, meditaci a vědomé cvičení jsem se nakonec vydala na druhou cestu. Jsem se sebou vždy na 100 % spokojená? Vůbec ne.

Věřím, že stejně jako si po cestě tvoříme své bloky a limity, se i sebelásce učíme celý život. Je to proces. Ale stejně jako jakýkoliv proces, začíná vědomým rozhodnutím. Rozhodnutím jít sami sobě naproti. Naučit se mít rády svou fyzickou schránku.

Ne když jsme vyfintěné na ples nebo na rande, ne když jsme opálené a odpočaté po dovolené u moře. Ale i když jsme nevyspalé a máme kruhy pod očima. I když jsme to den předtím přehnaly se sladkostmi a na obličeji nám vyskákaly otravné pupínky. I když máme někdy chlupatý nohy nebo zarostlý obočí jak Brežněv, protože jsme někde zašantročily pinzetu a nemůžeme ji najít (true story).

Právě v tuhle chvíli to potřebujeme. Sami sebe ocenit, obejmout, pohladit. A procítit bezpodmínečnou lásku k sobě samotným.

7denní online program

(Ne)Mám na sebe čas

Nestíháš? Nemáš na nic čas? Jsou tvé dny plné chaosu, nejistoty a rozlítanosti?

Nalaď se na sebe ve 20 minutách hned po probuzení a podpoř tak během okamžiku svou energii, kreativitu a efektivitu při práci. Tak abys měla víc času na sebe a na věci, které tě baví. 

1 komentář

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *