Meditace byla úžasná, éterická a něžná, měla jsem pocit, že ke mně mluví moje vlastní já.

Kdyz přišla ta holčicka, byla jsem překvapená. Vůbec nebyla smutná, ani nešťastná ani osamělá. Měla jemný úsměv a šťastný klidný obličej, cela zářila. Vypadalo to, jakoby ona měla přijít zachránit me. To ona mě přišla utěšit, pohladit a říct, ze nemusím mít o ni vůbec starost. Že je šťastná. Cítí se milovaná, vůbec ne odstrčená. Byla mnohem silnější a vyrovnanější než já. Dojalo me to, ze ji takhle vidím. To by mě nikdy nenapadlo.

Moji rodiče za mnou přišli také s hlubokou láskou a pochopením. Řekli, ze ví, co si o nich myslím, ale že mě milovali a milují, jen to neuměli dát líp najevo, tak abych to cítila.

Požádali mě o odpuštění. Bylo vidět, jak moc jim na mě záleží. Cítila jsem, ze mě přijímají a zároveň dávají svobodu být sama sebou a žít svůj život. Nechtěli, abych se trápila….ani ta holčicka to nechtěla.

Cítím se teď, ze nemusím furt hledat důkazy o svoji důležitosti a chtít pozornost. Ja to vše chtěla pro tu malou holčičku…jenže ona ji vůbec nepotřebuje 🙂 to jen já se trápím pocitem, ze ona je nešťastná..
Jsem o hodně klidnější. A pozoruju, co se děje dal.

– D.