Doma žilo moje opravdové já. Ukecané, kreativní, s neustálou touhou něco tvořit, vymýšlet, sdílet. Rádo nahlas zpívalo, tancovalo, filozofovalo o globálních problémech, vesmíru a spiritualitě… a občas taky organizovalo všechny okolo, zapojovalo je do svých nápadů a poučovalo o svých teoriích.

Jakmile jsem ale vylezla ven, mezi „cizí lidi“, moje opravdové já kamsi uteklo. Najednou jsem byla nejistá, zakřiknutá, TICHÁ. Bože, tohle jediné slovo mě vždycky zabolelo víc, než kdyby mě někdo poslal do p*dele s tím, že jsem úplná k*áva. 

Měla jsem neustále pocit, že nejsem tak dobrá, hezká, zajímavá jako ostatní holčičky kolem mě. Všude jsem tak nějak divně vyčuhovala nebo se naopak cítila úplně neviditelná.

V kolektivu jsem se cítila jako paralyzovaná, nedokázala jsem se přihlásit o slovo a i kdybych to zvládla, nevěděla bych co říct. V hlavě jsem v tu chvíli měla úplně vymleto. 

Zatímco kamarádky prožívaly svoje první románky, já navenek vtipkovala o tom, jak budu „forever alone“ a uvnitř se trápila tím, že přece nikoho někdo jako já nemůže přitahovat a zajímat. Upínala jsem se ke svým platonickým láskám, které od začátku neměly žádnou budoucnost a jen mě ujišťovaly v mých vlastních představách o sobě samotné.

Ze všech sil jsem se vyhýbala větším společenským akcím, schovávala jsem se v koutě. Přišlo mi, že mě vrstevníci nechápou, že jsem divná a s nikým nemůžu najít stejnou vlnu.

Brala jsem si šíleně k srdci každou drobnou kritiku a hloupou poznámku a pokaždé ji nechala, aby podkopala moje už tak dost chabé sebevědomí.

Vlastně nevím, jak jsem se v téhle paralýze ocitla. Ale vím, že jsem jí časem začala mít plný zuby. A intenzivně začala pracovat na mém vztahu k sobě samé.

Probírat se svými limitujími přesvědčení. Ujasňovat si to, kdo vlastně jsem a co jsem přišla na tenhle svět dělat. Posilovat svojí vnitřní důvěru a stability. Začít volně, svobodně projevovat svoje myšlenky, názory a emoce. Přestat hledat ujištění a správné odpovědi venku a poslouchat svoje vnitřní vedení. Přestat nekonečně váhat a dělat věci, které mě děsí.