Odjakživa jsem si ráda dělala věci po svém, neměla moc smysl pro umělé autority a nesmyslná pravidla.

Štvalo mě, že musím sedět ve škole a nemoderními metodami do sebe vtloukat učivo, které v životě nevyužiju – namísto toho, abych se rozvíjela v tom, co mě nabíjí a naplňuje.

Nechápala jsem, jak tolik lidí může chodit každý den do práce, která je naprosto vysává, a skutečně žít jen o víkendech a dovolených. Rozčilovalo mě, když jsem viděla talentované, nadané lidi, kteří svoje vášně vyměnili za hon za vysokoškolskými tituly, které je s trochou štěstí dovedou do „stabilního zaměstnání“ a eventuálně k syndromu vyhoření.

Nechtěla jsem (a nebyla jsem schopna) si vybrat jednu jedinou oblast, které se chci věnovat, a dělala vždy spoustu věcí zároveň – i když mi ostatní říkali, že nic nedělám pořádně. 

Tolik lidí kolem mě ale bralo tuhle cestu jako správnou, že jsem začala pochybovat sama o sobě. NEJSEM PROSTĚ JÁ DIVNÁ? Nežiju prostě mimo realitu? Nevidím to všechno jak „Hurvínek válku“ (což jsem na můj účet slyšela z víc stran)?

A tak jsem se naučila nechávat si svoje emoce a myšlenky často jen pro sebe. Zatímco doma jsem se dokázala otevřít, mezi vrstevníkama a cizíma lidma jsem byla pořád uzavřenější. Snažila jsem se pokračovat v tom, co mi dávalo smysl, (sebe)vzdělávat se, tvořit, psát… ale už jsem necítila potřebu všechno sdílet. 

Připadala jsem si občas prostě jako mimoň.

… zároveň mě ale odjakživa bavilo být tak trochu svůj vlastní terapeut. Probírat se všemi svými omezujícími vzorci, hledat své silné a slabé stránky, ujasňovat si, kdo vlastně jsem a kam směřuju. A co si budem – budování vztahu k sobě samé je celoživotní cesta. Já ale za sebou vidím obrovský kus.

A ty největší aha momenty, které mě posunuly dopředu, ke mě často přicházely PŘI JOURNALINGU (PSANÍ DENÍKU).