Věřím v obrovskou sílu psaní jako terapeutické metody.

Sama jsem si odjakživa psala deníky, kdykoliv jsem nevěděla, jak se rozhodnout, tvořila jsem si seznamy „pro a proti“, 

Sama sobě jsem dokázala dávat takové otázky, že jsem se dostávala až k úplnému jádru svých trápení (nedostatek sebevědomí, strach být vidět, nefunkční vztahy, neschopnost projevit se) a už během psaní je sama v sobě čistila. 

Brala jsem to jako samozřejmost. Až časem mi došlo, že opravdu ne každý ví, jak na to. 😅 A taky že je někdy dobré otázky získat zvenčí – od někoho nezúčastněného, od někoho kdo naši situaci může vidět z nadhledu a ukázat nám ji z jiné perspektivy.

Občas se sami v sobě můžeme tak zamotat, že se ocitneme v bludném kruhu. A v tu chvíli je dobré mít svou „vrbu“, které můžete všechny své obavy, pochyby i myšlenkové pochody svěřit. Která vás vyslechne, která vás nesoudí, a která vás jemně pošťouchne tím správným směrem, k těm správným otázkám.

Všechny odpovědi, které v životě hledáme, máme už totiž dávno v sobě. Naše duše, intuice, naše pravé já je už dávno zná. Jenže pod hromadou různých bloků, mylných přesvědčení o sobě i o světě, pod tíhou všemožných traumat a nepříjemných zkušeností, které jsme nasbíraly… je hlásek naší duše někdy úplně zadupaný.