Extrémy

Extrémy
Ať už jde o veganství, zero-waste, „ezo“ témata nebo politiku … Čím dál víc se setkávám s absolutní netolerancí na obou stranách – a často bohužel i na té své. Je ale vůbec možné být v těchto věcech ne-extrémní?

Představte si lidi, kteří sedí připoutaní v jeskyni. Za nimi je východ ven, kde je normální svět – oni ale vidí jen míhající se stíny na stěně před sebou. Jsou pro ně jedinou realita. Celý život prožijí v jeskyni, aniž by se ohlédli za sebe. Jednomu člověku se podaří z jeskyně odejít a najednou vidí, že to celé, v čem do té doby žil, je jen iluze. Vrátí se do jeskyně pro své kamarády a volá na ně, ať odejdou s ním – do reálného světa. Jenže vězni stále sedí otočení zády k východu, vidí jen jeho stín na stěně před sebou a nesrozumitelné zvuky, ve které se proměňuje jeho hlas ….

Podobenství o jeskyni je jedna z mála věcí, kterou si (v poslední době čím dál častěji) vybavuju z hodin zsv na gymplu. Přiznám se, že nevím, jaký byl původní smysl této metafory a možná s mým pocitem nemá nic společného. Ale kdykoliv se něco snažím vysvětlit, používám tuhle teorii jako příklad. Když se o něco začnete zajímat, ať už je to veganství a životní podmínky hospodářských zvířat, ať už jsou to plasty nebo třeba politika nebo problémy ve školství … když se do toho jednou dostanete a získáváte stále víc a víc informací, argumentů, máte pocit, že děláte správnou věc, zatímco ostatní se o to tolik nezajímají … je hrozně těžké najít vzájemné porozumění. Co se týče vegetariánství/veganství, snažím se tohle téma většinou ani neotvírat, pokud se mě někdo sám nezeptá a nechce se o tom bavit. Přesto se mi občas stane, že se pustím nechtěně v téhle debatě trochu dál, než bych chtěla a sama sobě přijdu hysterická, otravná a odsuzující ostatní lidi. Přitom to tak vůbec nechci.

Nemyslím si, že jsem něco víc. Nemyslím si, že všechno co dělám v životě je správně – v žádném případě. Dělám spoustu chyb každý den, vůči sobě samé, druhým lidem i mým vlastním přesvědčením. Nemám rozhodně v ničem 100% pravdu. Jen mě občas emoce převálcují natolik, že se nechám unést. A zapomenu na to, že každý vidí svět trochu (nebo i hodně) jinak.

Je to těžký. Pokud jde o náboženství nebo něco podobně abstraktního, nemůžete bojovat žádnými fakty. U těchto témat je to jiné. Hospodářská zvířata prostě umírají a ten kousek masa na talíři prostě kdysi žil (nebo spíš přežíval). To je fakt. Plastová brčka, kelímky, sáčky a igelitky vypouští škodlivé látky do našeho těla a částečky, na které se nakonec rozpadnou, končí v oceánech i v žaludcích zvířat. Fakt. Realita. Do politiky konkrétnější zabíhat nechci, ale je to to samé. Když se trošku zajímáte, vidíte, že konkrétní člověk něco naslibuje a potom dělá pravý opak, neustále mění svou „pravdu“ a lidi stále na jeho slovech visí …. Je hrozně, hrozně těžké nehádat se. Vcítit se do toho druhého. Nehrát si (i nevědomě) na „něco víc“.

Je v tom příšerná bezmoc – víte, že sami s tím něco neuděláte. Že jeden člověk nezachrání svět – a že se některé věci vlastně asi nikdy úplně nezmění. A tak se snažíte nějakým způsobem „inspirovat“ alespoň lidi kolem sebe. Jenže každý vnímá svět trochu jinak – ne hůř, ne líp. Prostě jinak. Pro někoho je důležitější užít si tu život bez jakýchkoliv starostí a neřešit tolik „dopady“ svého jednání. Neřeší, jestli si koupí salát v plastovém obalu nebo se potáhne na druhou stranu města na farmářský trh. Jestli si koupí dvakrát tak drahou veganskou čokoládu nebo Milku ve slevě …

A popravdě, ono je to fakt na zblbnutí.

Mám často sto chutí se na všechno vyprdnout a zavřít před tím vším oči. Jenže mi to nejde. Přijde mi, že bych šla sama proti sobě. Nejde o následování nějaké idei, nějakého cizího názoru, nejde o tu samotnou myšlenku … Pro mě je to celé o emocích. Od toho, co máme doma psa si nejsem schopna oddělovat maso a to živé zvíře, ze kterého „vzniklo“.  Když vidím všechny balené potraviny v supermarketu, vidím kdysi krásnou přírodu, zničenou hromadami odpadků, moře plné poletujícího bordelu … a tak dál a tak dál.

Prostě mě to celé mrzí, jsem z toho smutná a místy mě to tak strašně štve, že to ostatní nevidí, že dokážu být i pěkně protivná a snažím se svůj „pohled“ za každou cenu obhájit.

Extrémní ve své podstatě potom není člověk ani na jedné, ani na druhé straně. Extrémní je jen ta míra netolerance a nulová snaha pochopit, jaké druhý člověk tuhle problematiku vnímá. Zůstanu zase u veganství, protože je to asi nejjednodušší příklad .. Člověk, který celý život jedl a jí maso a vidí to jako přirozenou součást svého života nebude logicky nadšený, když na něj někdo agresivně začne útočit, že je vrah a ignorant. Na druhou stranu by se mohl pokusit pochopit člověka, který při každé návštěvě supermarketu v uličce s masem před očima vidí všechna mrtvá zvířata a podmínky, ve kterých většina z nich svůj krátký život prožije …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *