A fakt to chceš?

A fakt to chceš?

Když jsem začala praktikovat jógu, začala jsem snít o tom, že jednou otevřu své vlastní studio a budu jógu sama učit. Jenže kurzy na lektorku byly moc drahé, a tak jsem tenhle svůj sen odložila na “až na to budu mít”.

Po maturitě jsem měla na účtě padesát tisíc, před sebou tři měsíce prázdnin a hlavu plnou plánů. V Olomouci zrovna dva úžasní indičtí učitelé vedli lektorský kurz jógy, který trval po kouscích v podstatě celé léto. “Ach jo, to bych nemohla vyrazit nikam jinam. Tak třeba někdy příště,” běželo mi hlavou, když jsem zavírala webovky jógového centra a začala hledat dobrovolnické pobyty v zahraničí. 

Chtěla jsem vypadnout. Sama. Někam hodně daleko.

Zaplatila jsem si účet na workaway a už od začátku jara obepisovala lidi ohledně výpomoci. Pomáhat a marketingem v jógovém centru na Srí Lance? Asistovat ve výrobně čokolády v Nikaragui? Jet fotit na Bali? Bože, to chci!

Měsíce plynuly a já byla stále zaseklá ve své rozhodovací paralýze. 

Když už mi někdo z hostitelů na email odpověděl, začala jsem mít pochyby o popsaném “programu”, místě, nezamlouvaly se mi domluvená data a začala jsem váhat, jestli chci za tohle dobrodrůžo dát tolik peněz.

Na začátku června jsem vyrazila vydechnout na týden do Itálie… A zbytek story už znáte. V kempu jsem se seznámila s budoucím přítelem a můj megalomanský sólo trip se nakonec smrsknul na pět dní ve slovinském letovisku, se zastávkou v italském Jesolu.

V červnu to byly dva roky, co jsem v kostele přebírala maturitní vysvědčení – a moje tehdejší plány se pořád neuskutečnily. Co se ale uskutečnilo, bylo uvědomění, že jsem se celou dobu hnala za něčím, co jsem ve skutečnosti vůbec nechtěla.

Všude se mluví o tom, jaký tlak může mít společnost, kamarádi, rodiče, jak lidi dělají věci kvůli němu jinému… Už méně často se ale mluví o tlaku, který na sebe v tomto vytváříme my sami. Kolik nesmyslů si vytvoříme ve vlastní hlavě, jak často sníme o věcech, které ve skutečnosti vůbec nechceme.

Trvalo mi dva roky, než mi došlo, že to o čem jsem snila, byla jen iliuze. Představa o mně samotné. Asi tak jako když si představuju sama sebe, jak běžím přírodou a užívám si krásně čistou hlavu. A když se ve skutečnosti párkrát do roka přemluvím jít běhat, píchá mě v boku, soplím z alergie a nemůžu se dočkat, až to bude za mnou.

Stejně tak jsem snila o svém učení jógy, až mi došlo, že to vůbec není moje cesta. Miluju tvořit a vést meditace, propojovat tělo a hlavu pomocí zvuku a pohybu… ale vést lekce jógy by mě vlastně vůbec nebavilo.

Snila jsem o životě digitálního nomáda, chtěla jsem cestovat a pracovat z celého světa… až mi došlo, jak moc si chci cestování užívat s prázdnou hlavou a bez netrpělivých klientů na drátě.

Snila jsem o tom, že se vylepším ve svých grafických schopnostech, budu tvořit weby a další složitosti… až jsem začala cítit, jak mi jde tahle práce strašně ztuha a dostala jsem se zpátky do flow, kterou zažívám při psaní.

Líbila se mi verze mě ve všech těchto rolích. Ale… byla jsem to opravdu já? Chtěla jsem to někdy proto, že by mi to opravdu přinášelo radost a spokojenost? Nebo jsem se snažila jít za každou cenu proti proudu a ukázat něco svému okolí?

Obrovskou spoustu času a energie investujeme do snů, které nejsou naše vlastní. Které vychází z naší představy o tom, jací bychom “měli” být, jak bychom měli vypadat, jak bychom se měli chovat. To všechno je ale jen iluze v naší hlavě. Naše srdce ale ví svoje. A pokud něco opravdu chceme, nehledáme výmluvy. Hledáme cestu.

TERAPIE MEDITACÍ

✨ Nalaď se na své tělo, svou intuici a vnitřní moudrost

✨ Odhoď své strachy, nejistotu a přehnanou sebekontrolu 

✨ Dostaň do života víc lehkosti a svobody

2 komentáře

Super článek! Já sním taky o různých věcech, o kterých po delším přemýšlení zjišťuju, že by možná byly super, ale nenaplňovaly by mě tak jako architektura. Něco člověk musí zkusit, aby mu to došlo, u něčeho se stačí jen pořádně zamyslet. Ale obojí nám může dost pomoct. Ať už v tom, že se naučíme něco nového nebo si minimálně srovnáme myšlenky 🙂

Tohle přesně znám, zažila jsem to několikrát. Na gymplu jsem byla roky přesvědčena, že chci studovat jazyky a dělat jednou redaktorku nebo překladatelku či tak. Navíc všichni o mne věděli, že píšu a čtu a očekávalo se, že budu dělat něco takového. Ve čtvrťáku jsem se vydala na stáž do Francie a tam mě napadlo: “Tyjo, vždyť já to vlastně vůbec dělat nechci.” K překvapení všech i mě samotné je ze mě software vývojářka. A jsem hrozně ráda, že jsem si to uvědomila včas.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *