12. kapitola

12. kapitola
Ležím u notebooku ve svém ikeáckém bytě, střídavě pohledem přejíždím nástěnku s fotkami a stírací mapu světa, visící vedle na zdi. Za pár dní nás čekají Vánoce a já se vlastně pořád nemůžu smířit s tím, že je rok 2018 u konce.
 

Příprava maturitního plesu, kolektivní vymýšlení dokonalé Gatsbyovské výzdoby nad miskou paneeru makhani v nově otevřené indické restauraci. Nacvičování dokonalé taneční choreografie a půlnočního překvapení ve vymrzlé školní tělocvičně …. Tím to všechno začalo.

O pár týdnů později jsem oslavila poslední náctileté narozky a začala jsem přemýšlet o všech těch věcech, které jsem dřív měla v plánu splnit do dvacetin. A začalo mi být jasné, že to vlastně všechno bude vypadat trochu jinak, než jak jsem si kdysi, inspirovaná filmem 16 přání, sepsala.

Potom přišly (konečně) poslední měsíce na gymplu a já se paradoxně nemohla dočkat blížící se maturity. Dny strávené ve škole mě nebavily čím dál víc. Věděla jsem, že bych se toho sama naučila mnohem víc v klidu doma s velkým hrnkem zeleného čaje a barevně zvýrazněnými powerpointovými zápisy, rozprostřenými po celé posteli. Tak nějak potom vypadala náplň mých dnů za pár měsíců.

 
 
 

Pauza a duševní restart v podobě ostravského jógového kurzu a koncertu Tomáše Kluse.

Maturita – formalita. Něco na tom fakt bude. Přesto jsem z toho všeho měla až do poslední chvíle strach. Možná proto, že jsem a vždycky jsem byla dost neschopná improvizovat a věděla jsem, že co se nenaučím, prostě neobkecám.

 
Dovolená? Dobrovolnictví? Jógový kurz? Sólo cestování? Surfařský kemp? … Najednou jsem měla spoustu času a nápadů, co v létě podniknout. Jako vždycky jsem si toho navymýšlela víc, než bych byla kdykoliv schopna zrealizovat. A tak první plán na prázdniny zněl jasně – vypnout. Neučit se. Nepracovat. Nepřemýšlet. Čehož se nám s babičkou v Martisicuru povedlo dosáhnout – pod slunečníkem s Žítkovskými bohyněmi, když jsem s babičkou na náměstíčku tancovala valčík při tanečním večeru pro seniory, když jsem těsně po východu slunce na pláži sepisovala poslední básničky do mé knihy …
 
 
Na začátku léta jsem taky začala vymýšlet návrhy tašek, které jsem měla v plánu začít prodávat. Na většinu z nich jsem nakonec vybrala mandalu s nápisem Ananda – slovem, které v překladu ze sanskrtu znamená:
Pocit nekonečné vnitřní radosti, bez ohledu na vnější okolnosti.
 
A přesně tenhle pocit jsem měla po většinu času tyhle prázdniny. I když třeba něco nebylo úplně ideální. I když nevyšlo počasí, na účtu mi mizely peníze nebo jsme se s někým zrovna nepohodli. Ten pocit vydržel rodinou dovolenou na Sardinii …
 
 
… můj první solo trip do Itálie a Slovinska
 
 
 
… putování po slovinských jezerech s rodiči a Tedíkem
 
… druhou dovolenou s kamarádkou na Palmové riviéře
 
 
 
 
… a pak přišel podzim, další spousta změn, další balení a vybalování kufrů a přemisťování z místa na místo. Nové město. Nový byt. Nová škola. Noví lidé. Nová já.
 
 
První hodiny indonéštiny, historie, zeměpisu, cestovního ruchu … a nekonečné neubíhající hodiny kaligrafie. „Půjdem si prostě ve středu večer kreslit. To bude v pohodě. Dva kredity zadarmo.“ – Ne, pokud někdy ještě něco podobného vypustím z úst, nevěřte mi.
 
Chvíli po přestěhování do nového bytu jsem balila kufr znovu – tentokrát na Maltu. První sólo cesta letadlem, překonání panické hrůzy z letiště a 5 dokonalých dní, které absolutně nestačily na prozkoumání všech nádherných míst, rozprostřených na těchto třech ostrovech.
 
 
 
 
… a na završení letošních cest můj růžový kufr na konci listopadu putoval ještě do Milána.
 
 
 
A tak tu teď sedím s rozsvíceným stromečkem v květináči a otevřeným sešitem s indonéskými slovíčky na poslední zkoušku v tomto kalendářním roce, popíjím přeslazený čaj a pořád nechápu, kam celý ten rok utekl. Čím jsem si ale jistá je to, že každý moment tohoto roku stál rozhodně za to.
 
Pokračování příběhu zase za rok …
 
 
Jak jste si užili rok 2018 vy? 🙂 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *